Everything that has a beginning...

"..has an end...". Jak příznačné začínat sloganem, který lemoval druhé pokračování mého nejoblíbenějšího filmu. Jak již jistě tušíte, cinefilský blog končí. Včerejším dnem jsem si uvědomil, že Cinefila již zkrátka nemůžu dál "utáhnout" a namísto pravidelných postů bych jej jen udržoval při životě. A jelikož se má končit v nejlepším (to bratři Wachovští s Matrixem bohužel nepochopili), je třeba to udělat nyní.

Pakliže by se někdo pachtil po důvodech mého filmové skonu, jsou jím především nedostatek času a naneštěstí i ztráta zápalu pro věc. V posledních měsících se již zkrátka nemohu nazývat cinefilem a únava z napsané recenze převážila radost z vydaného článku.

Končit se má ale pozitivně. Chtěl bych tímto poděkovat všem autorům, kteří byť jen jedinkrát napsali nějaký článek na Cinefila. Opomenout bych ale neměl ani samotné čtenáře, kteří nejenom mě dávali sílu napsat další článek.
Sbohem a díky za ryby...

Gamer (druhý pohled)

Nevyplácí se bezmezně věřit. Akční spása s názvem Crank mi svého času vyrazila dech a když se blížilo její pokračování, věřil jsem duu Taylor/Neveldine i přes zavánějící trailery. Vystřízlivění přišlo záhy a naděje v Gamera, další titul od stejných tvůrců, pomalu začala ochabovat. Se zámořskými recenzemi pak padly poslední naděje, které "dorazily" i tuzemské ohlasy. "Gamer je ještě horší než pokračování Cranku" hlásaly. Nedbal jsem na nadšené výkřiky kolegy Chlupise, který se jako jeden z mála postavil na oslavující stranu, a na premiéru Gamera jsem pro jistotu vynechal. Asi jsem zkrátka nechtěl zažít to zklamání v plné míře. Dost času uplynulo a já v sobě nalezl konečně sílu se postavit titulu čelem, bude to taková hrůza jak všichni hlásali?

V nepříliš vzdálené budoucnosti to s námi není zrovna nejrůžovější. Za doprovodu Marilyna Mansona se nám představí svět, kde dominují populaci dvě hry. První s názvem Society je zvrhlou verzí The Sims, kde lidé prodávají kontrolu nad svým tělem "loutkařům", kteří za to zas rádi zaplatí. Zodpovědnost se ztrácí někde mezi oběma aktéry, avšak jde jen o mírumilovnou variantu proti hře Slayers. V ní odsouzenci a psychopati hrají loutky-vojáky a bohatí hráči ovládají jejich mysl ve víru boje. Jedním z loutek je i Kable. Do konce hry mu zbývá již jen několik bitev a dostane svobodu. Kable je však příliš cenný pro tvůrce obou her, Kena Castlea, stejně tak i pro cyber-teroristy, kteří větří v celém systému podvodné cíle.

Zápletka nezní zle, alespoň v rámci žánru. Gamer zněl jako novodobá verze Running Mana v kombinaci s vizuálem Death Race a kopou akce k tomu. Bohužel, nestalo se tak podle mých představ. Přestože pozadí načrtnutého světa zní zajímavě, pod kůži se divákovi prostě nedostane, neboť autoři se s detaily své vize nepářou. Na počátku Vám nejsou sděleny pravidla světa, v kterém máte zůstat následujících 90 minut a co je nejhorší, děj vázne, přestože na nás chrlí jednu postavu za druhou. Do kopru nám jde celý odboj i příběh mladého hráče, který ovládá Kablea. Namísto toho jsme svědky scén, které příběh nerozšiřují a kdybychom je vystřihli, nejspíš by to nikdo nepoznal. Scéna výslechu, Simonova hovoru s fanoušky či Freakův rozhovor s Kablem, to vše je jen filmové vákuum, které nejspíš mělo jen vyplnit stopáž. Děj tak postrádá tempo, které by Vás vedlo snímkem, nemluvě o nelogičnostech, které doslova trhají žíly. Závěrečná dvacetiminutovka je pak vrcholem scénaristické křeče, kde už si konečně autoři vymyslí nějaký důvod, proč je Kable tak důležitý a nedokáží tenhle nápad ani pořádně prodat. Taylor a Neveldine zkrátka na příběh kašlou s tím, že forma zvítězí nad obsahem.

No, s tou formou to taky bude pouze relativní. Režiséři mají bohaté zkušenosti z videoklipů a tenhle kumšt se snaží hlava-nehlava prodat. Mám ale za to, že tenhle styl jim bude postupně spíš obtíží, než spásou. Gamerovi se nedá odepřít jeho smysl pro barvy, každý scéna je prodaná o hodně dráž prostřednictvím filtrů a rychlých střihů. Není nouze ani o parádní nápady (fosforeskující krev v rave klubu, piano doprovod uprostřed bitvy, "latence" obrazu při bitvách či takřka černobílé bitevní pole), ale vše je příliš krátké a příliš agresivní, aby si to divákovo oko mohlo vychutnat.

Taylor/Neveldine zcela záměrně abdikují na tradiční filmové postupy jakou je například pozicování kamery. Na úvod je to příjemné, ale při bitvách to působí hrozný zmatek. Něco takového oceníte u Vojína Ryana, kde má masakr bitvy ve Vás vzbudit paniku a strach, u Gamera ale něco takového z principu nemůže fungovat. Namísto toho, aby se tak akce soustředila na hlavního hrdinu a "hráčsky" vyobrazila bitvu, zběsile si poletuje kolem a divák po shlédnuté scéně vlastně neví, co se dělo.

Když se nad tím tak zamýšlím, tak jediné co mi vyznivá pozitivní jsou ty filtry a nápady. Akce mi přijde divná, ale svým způsobem uhrančivá, bohužel jí tam ale není tolik, jak bychom chtěli. O přehlednosti ani nemluvě. Autoři se snažili vymačkat z rozpočtu maximum a dle mého se jim to podařilo. Co však Neveldine s Taylorem chtěli natočit? Zcela jistě ne béčkové sci-fi s kritikou dneška. Death Race 2000 či Verhoevenovi filmy jsou zcela v jiném, sofistikovanějším ranku. Chtěli snad natočit akční řežbu? V tom případě tak trochu zapomněli na tempo a přehlednost akce. Nebo snad chtěli natočit pořádné sci-fi? Na to jim zkrátka chybí peníze a upřímně, i vyprávěcí talent. Poslední co mne napadá čím by mohl Gamer být, je videoklipová ukázka pro začínající filmaře, tam by se mohl skýtat potenciál...

Pánové Taylor a Neveldine si nejspíš myslí, že jejich filmy jsou známka punku, ale s výjimkou své prvotiny asi zapomněli, že netočí filmy pouze pro sebe samé. Gamer není po všech ohledech špatným počinem, u režijního dua stále spatřuji v jistých ohledech talent. Nemohu se však zbavit dojmu, že autoři se v kruhu "průměrnost-genialita-šílenství" ukotvili v oblasti šílenství a směřují k průměrnosti, tudíž opačným směrem, než bychom si přáli.5/10

Twilight sága: New moon

Teenagerský psychoanalitický teror za svitu měsíce, aneb konce se dožijí jen ti opravdu nejsilnější.
Kde ty loňské stromy jsou. Rok se s rokem sešel a máme tu jednu z nejočekávanějších filmových událostí tohoto roku. Snímek na který se vlastně všichni těšíme: milovníci fenoménu Twillight i odpůrci třpytivých upírů a nyní i nově homovlkodlaků. Ti první potemnělý kinosál navštíví hned několikrát, aby jaksepatří podpořily tento nikdy nekončící kolotoč na němž se veze to, co ti druzí nazývají lobotomickým neumětelstvím na tripu. Tvůrci museli při natáčení užívat hodně zvláštní, možná i experimentální drogy, aby tento film mohli s čistým svědomým vyexpedovat do světa. Tvůrčí tým zůstal prakticky nezměněn. Změna se udála jen na pozici režiséra. Na režisérskou sesli usedl Chris Weitz. Záruka lepší podívané? Ani nápad. Zkusme si teď New Moon rozebrat jako civilizovaní cinefilové. V této recenzi nenaleznete žádné sprosté urážky (vyjma těch meziřádkových) a dokonce jsme ochotni vynechat i námi tak oblíbený výraz „WTF“. Protože by zde místo této recenze byly napsány jen tyto tři blyštivá tučná písmena. A to by byla jistojistě škoda.

Bella miluje Edwarda, ale Edward je na slunci třpytící se upír, který má strach, že ji, Bellu, jednoho krásného dne někdo zakousne. Bella pronásledována stihomamy ze svého stáří chce po Edwardovi, aby jí proměnil, a spolu tak mohli žít šťastně opravdu až na věky věků, dokud jednoho dne nezničí Emmerich celou planetu. Edward jí samozřejmě proměnit nechce, neb vnímá svůj osud jako prokletí. Po sledu víceméně všedních událostí, je nucen svojí milou opustit. Následuje několika měsíční agónie ústící do šokujícího zjištění, že svého milého může znovu vidět i když jen jako halucinaci - stačí ji k tomu troška adrenalinu. Na scénu se dere záhadný kamarád Jacob, který ji pomáhá „zacpat tu gargantuovskou díru v její hrudi“. Jakob se zdá být adekvátní náhradou za Edwarda a co si budeme namlouvat má i veselejší barvu. Postupně se však Jacob začíná chovat divně a je ohrožován jakousi bandou svých soukmenovců, kteří se na první pohled usvědčují z nenávisti vůči zahalování a textilu. „Šokující zvrat“ střídá další „šokující zvrat“ až do samotného finále, kdy divák nevěří svým vlastním očím.

Celý Nový Měsíc je vlastně pouhým upgradem jedničky Stmívání. A opravdu ne v tom lepším slova smyslu. Horší? To vlastně také ne. I když… Výpravnější? No, lesního porostu je tu o něco méně, lokací více, ale jen opravdu nepatrně. Prakticky by se mohlo zdát, že jde o takový menší filmařský tunel, kdy bylo do snímku vraženo minimum financí, které se zaručeně mnohonásobně vrátí. Herecký ansábl se, jak se zdá, smířil se svým údělem. Dalo by se hovořit především za uhrančivou Kristen Stewart, neboť rezignovala na několik poloh, které jí předepisuje scénář (Raněná laň, naštvaná srna – skoro jak parafráze na Bambiho), z nichž je ale ve výsledku nejvýraznější a zároveň nejhorší poloha ala králíček Duracell. Je až k pláči, že lze říct, že i s tímto přístupem hraje nejlépe z celého osazenstva. Druhý v pořadí je představitel Jacoba, ale ten triumfuje Pattinsona pouze tím, že umí používat i některé mimické svaly (ty Pattinsonovi možná jen nejsou pod nánosem bílého make-upu vidět). A Pattinson? Ne, do tohohle se vážně pouštět nebudeme. Příště by ho možná mohli nahradit figurínou - i když by byl asi problém zabírat její chůzi ve slow-motion POKAŽDÉ když se sám objeví na plátně.

Zbytek už jen doplňují vynikající herci, kteří si do Nového měsíce odskočili zahrát parodický štěk. Ne, Martin Sheen to jistě nemyslel vážně. A Dakota Fanning asi na něčem jede. Zbytek - tedy křoví čítající se z Edwardovy rodinky, z níž vyčnívá sympatická postava Alice, Bellin táta, exhibicionistický gang vlkodlaků a spolužáci Belly se chovají čistě předpisově: občas se vyjeví, porvou, řeknou nějaké to moudro (čti: do uší bijící zhovadilost) či postávají vpovzdálí a tváří se cool (čti: jako někdo kdo má něco moc velkého zasunutého v análním otvoru).

Chris Weitz je evidentně zkušenějším režisérem než byla Catherine Hardwicke. Je velkou škodou, že nevyužil své předešlé zkušenosti z příjemného vztahového Jak na Věc a i povedeného efektního Zlatého kompasu. Prakticky mohl být tento snímek extraktem toho nejlepšího, co tyto dva snímky přinesly, ale jak se zdá tak je tomu bohužel naopak. Weitz se drží plakátovitého scénáře a místy se snaží uniknout z jeho osidel v nedialogových scénách, které jsou výborně natočené.(i když jak se to vezme, jak natočit, že čas letí? No přeci vzbudíme Kristen ve tři ráno. Posadíme jí nevyspalou do křesla a několikrát obkroužíme s kamerou kolem ní. A pak už jen v postprodukci dosadíme nadpisy říjen, listopad…atd. I Roger Michell tohle natočil daleko lépe v Nothing Hillu). Avšak dvě a půl scény ke spokojenosti nestačí a už teď je nám upřímně líto Davida Sladea, neboť tato filmová série se zdá být neskutečným zabijákem talentů.

Už jen stačí, aby při natáčení zbylých dvou dílů zemřel jeden z mužských představitelů a zahalí se do nepostupitelného oparu, který provází Vránu. A to by si Twilight sága zasloužila ze všeho opravdu nejméně. Spekulovat tady o tom, jestli se Chris Weitz předvedl více než Katherine Hardwicke není vůbec nutné. Weitz jen rutinuje naprosto stejně nudným způsobem, jako jeho kolegyně. Skoro by se mohlo zdát, že i opisuje, jenže když dva dělají totéž… Pokusy o vizuální hrátky jsou v závěru tím naprosto nejnudnějším na celém filmu - rozkvetlá louka, třpytící se upíři, Edwardův hologram… please, no more. Největším záporem je bezesporu scénář, nevíme do jaké míry do něj zasahovala sama autorka knižní předlohy, ale fanoušci seriálu Dexter mějte se na pozoru, protože ta samá dáma - Melissa Rosenberg stojící jak za prvním, tak i druhým dílem píše scénáře k tomuto vynikajícímu seriálu. Jediným opravdu záslužným kladem je hudební složka, místy se nebojíme tvrdit, že výborná.

NM je ale na druhou stranu velmi nebezpečným filmem, protože se do sebe snaží zahrnout všechny negativní aspekty dospívání - anorexie, deprese, sektářství, sebepoškozování, citová nevyzrálost, hysterie a dojde i na sebevražedné tendence. Navrch nějaké to soft-porno, bez kterého by nebylo co vylepovat v dívčích pokojíčkách. Zkrátka, pokud jste rodič mající dítko v tomto citlivém věku můžete číst mezi řádky. Jinak lze říct, že tahle novoměsíční lobotomie je dokonale zaměřená, zacílená a vystřelená ke svému cílovému publiku, jenž z ní učiní opět kasovní trhák a nutno podotknout, že neoprávněně. Pro ty ostatní - tedy ty nespadající do první skupiny „uctívačů“ je tenhle film naprosto neselhávající komedií, místy parodií smíšenou s údivem nad scénáristickou tupostí a velmi, podotýkáme velmi znepokojivými dialogy. Je to vlastně tak nelogické až to dává smysl.

Další z řady stupidních rádoby romantických hříček vykrádající tentokrát Romea a Julii. Je ale třeba, zamyslet se zda toho striptýzu zde nebylo až moc, neboť by se místy mohlo zdát, že nesledujeme romantický film, nýbrž soft-porno, v němž se banda vysvalených hřebců stále chystá jít na věc, jen ty dámy s bujným poprsím se ne a ne dostavit. Název prvního dílu byl příznačný, protože jestli to takhle půjde dál čeká nás jen totální zatmění. Je naprosto jedno jestli 4/10 nebo 9/10, stejně tuhle sérii v jádru všichni zbožňujeme.

Crowblackdreams and Botič

Kudykam

Událost, na kterou jsem čekal bezmála tři dlouhé roky. Do nedávného odpoledne, kdy jsem se usadil ve Státní opeře a zhlédl kompletní dílo, jsem neměl sebemenší tušení, o čem by tak mohl Kudykam být. Odmítal jsem číst jakékoliv dějové synopse či popisné recenze, ba dokonce poslouchat vypuštěné skladby z připravovaného hudebního výběru. Zkrátka mi stačilo vědět, že něco takového, jako Kudykam, vůbec existuje a že za tímto všude propagovaným projektem stojí osvědčené a troufám si tvrdit, že místy i opravdu geniální duo tvořené skladatelem Petrem Hapkou a textařem Michalem Horáčkem.

Po posledních generálkách a oficiální premiéře se Prahou a médii začalo nenápadně šířit mnohé. Jedni hlásali, že na výsledný počin prakticky neexistuje žádný obecný náhled. Jiní zase, že to jindy téměř bezchybný Horáček, zřejmě opravdu mírně přepískl s délkou a celkovým "počtem" myšlenek a témat. Co sepsaná recenze na Kudykam, to naprosto jiný pohled na věc. Vypovídá to o mnohém. Jak o tom, že Horáček vytvořil zajisté nezvykle mnohovrstvé dílo, tak i o tom, že bude přijatelné a pochopitelné jen pro menší procento diváků.

Tříhodinový opus pojednávající o celém životě a jeho smyslu, to je Kudykam. Nejedná se o muzikál ani o klasické divadelní melodrama. Sám Horáček pro své dítko vymyslel zcela nový název, lyrikál, a vnukl mu jasnou a v budoucnu snad hojně používanou definici:

lyrikál, -u, m, syntetický divadelní útvar vycházející z textu vytvořeného se záměrem zhudebnění ve formě písní

Horáčkovi se tedy opravdu podařilo vytvořit nový žánr uměleckého díla, už teď je ovšem jasné, že se v něm v dohledné době nebude pohybovat přílišné množství umělců. Bylo by potěšující vidět, že se lyrikál v českých (či klidně jiných) končinách opravdu uchytil jako nová obnoš divadelního představení, tato možnost ale, přiznejme si, není dosti pravděpodobná. Vytvořit poutavý "produkt" s délkou těch nejrozmáchlejších filmů či divadelních her kompletně ve verších, z nichž je bezmála jedna polovina navíc přetvořena do formy písní, a neztratit přitom pojem o tom, zda je dílo schopno plynule fungovat a zároveň nenudit diváka, si žádá, bez jakékoliv nadsázky, značný kus profesní geniality. Tu autor Kudykama bezpochyb má. Přesně 2009 dokonale fungujících veršů, perfektní písně a divadelní scenérie, tomu všemu kralující mnohovrstvý příběh, jenž ovšem napovrch působí značně jednoduchým dojmem.

Martin, žijící v jednom z pokojů Penzionu Svět (který je, jak už jeho název ostatně napovídá, metaforou na svět opravdový), si začíná uvědomovat čím dál tím více narůstající pocit nekonečného stereotypu. Ten ho donutí uvažovat nad tím, "kudy" a "kam" by se měl z pátého suterénu, který obýva, Penzionem Svět vydat, přičemž mu na mysli navíc vyvstane myšlenka na jeho strýce-poutníka, kterému se, dle pověstí, podařilo dostat až do přízemí. Při vyřknutí klíčových příslovcí se mu ovšem, ač nevědomky, podaří přivolat imaginárního (ne však pro příběh, jenž může být ostatně celý kompletně chápán jako imaginární) "spoluhráče" Kudykama, jehož cílem je pomoci Martinovi v jeho hledání "smyslu života". V řeči děje je to pak hledání cest do vyšších pater penzionu, čehož se snaží Kudykam docílit pomocí různých setkání s různými lidmi, ať už v Penzionu Svět či mimo něj.

Tou zásadní myšlenkou díla nepopiratelně je, že každý z nás má v sobě takového menšího Kudykama, optimistického a pedantského pomocníka (neboli, jak sám Kudykam říká, spoluhráče), který by měl daného člověka vždy povzbuzovat a dodávat mu sílu pokračovat "dál". Sám Vojtěch Dyk svou postavu charakterizoval jednoduchým dialogem mezi obyčejným mužem a jeho Kudykamem:

Muž: "Ty vole, to stojí za hovno!"
Kudykam: "Ne, nestojí!"

Absurdní, ovšem trefný popis. Dalo by se vlastně říci, že veškeré charaktery se dají shrnout takto jednoduchým příkladem či klidně i jediným slovem, přesto že jsou ve svém jádru mnohem komplikovanější a mnohovrstvější. Je navíc zajímavé sledovat, jak jednotlivé postavy dostávají s jiným hereckým provedením mnohdy úplně jiný rozměr. Dokonce i samotný Kudykam je v podání Vojty Dyka více přízemní a "realističtější", než například v případě maďara Csongora Kassaie. Je to pak už čistě subjektivní záležitost, zda se danému divákovi více líbí ten či onen projev, nelze ovšem pochybovat o tom, že jsou všechny tři herecké varianty Kudykama naprosto fenomenální. To stejné ostatně platí i o mnoha dalších rolích, jsou zde ale i některé případy, ve kterých jeden herec svou charakterností přebíjí veškeré své ostatní alternace. Zářným příkladem jest strhující Jan Sklenář v roli Štamgasta, muže, který si stejně jako Martin začne uvědomovat prázdnotu svého dosavadního života a rozhodne se, stejně jako on, putovat do vyšších pater penzionu. Zajímavým prvkem jeho příběhu je obzvláště prvotní uvedení "figurky do hry" za pomoci, v tomto kontextu více než trefné písně "Smích z vedlejšího pokoje".

Komu ta stěna skrývá tvář?
Je to mág? Básník? Velrybář?
Rozhodně ten, kdo nechce klid.
Ten, kterým vždycky chtěl jsem být.

Je pravdou, že Sklenářův Štamgast je jen jedna z mnoha postav, které se příběhem mihnou, s výše zmiňovaným Strýcem ale vytváří v konfrontaci s Martinovou cestou úchvatné srovnání, které samo o sobě tvoří jedno z nejzásadnějších témat celého představení. Je otázkou, kdo ze dvou uvedených skončí svou životní cestu lépe, v tom se ovšem skrývá další přednost Kudykama; a to, že je vše na divákovi. To divák si zvolí, kdo ušel větší kus cesty, zda-li to byl Strýc nebo Štamgast. Sám si může odpovědět na otázku, jestli je Martinovo závěrečné východisko dostačující. A v tom je právě ono kouzlo celé téhle nádherné scenérie. Divák může brát Kudykama jako tříhodinovou prezentaci těch nejlepších písní "Háček" ověnčenou o dechberoucí kulisy, kostýmy a choreografii. Může ho vnímat jako filozofický počin těžící ze slovní geniality Michala Horáčka. Nebo, a to spíše, ho může vnímat jako obojí, filozofický útvar těžící z výborných textů (z velké části) již dříve vytvořených brilantních písní H&H, přičemž celé tohle představení může, jednoduše řečeno, fungovat i jako takový naprosto nekomorní koncert. Jenž doslova vyzývá k opětovanému zhlédnutí. Ať už s jakýmkoliv hereckým ansáblem. Protože, jak by sám Kudykam řekl… Tante cose da veder.

Tante cose da veder - je tolik věcí k vidění

Už chodím světem tolik let
a přesto dál se divím síle,
jež nutí včely dělat med
a sněhy barví sněhobíle.
Tu sílu věčně cítím v týle
jak z nebe namířený kvér.
A říkám: Díky, to je milé.
Ach, tante cose da veder‘.

Sepsáno na základě návštěvy Státní opery, přečtení kompletního scénáře a zhlédnutí hodinového dokumentu o vzniku představení, včetně několika dalších video materiálů.

Foto: Daniela Dostálková, Jiří Šindelář

Speciální poděkování patří Róze Šmausové, bez které by tento text pravděpodobně v takovéto formě nikdy nevznikl.