Událost, na kterou jsem čekal bezmála tři dlouhé roky. Do nedávného odpoledne, kdy jsem se usadil ve Státní opeře a zhlédl kompletní dílo, jsem neměl sebemenší tušení, o čem by tak mohl Kudykam být. Odmítal jsem číst jakékoliv dějové synopse či popisné recenze, ba dokonce poslouchat vypuštěné skladby z připravovaného hudebního výběru. Zkrátka mi stačilo vědět, že něco takového, jako Kudykam, vůbec existuje a že za tímto všude propagovaným projektem stojí osvědčené a troufám si tvrdit, že místy i opravdu geniální duo tvořené skladatelem Petrem Hapkou a textařem Michalem Horáčkem.
Po posledních generálkách a oficiální premiéře se Prahou a médii začalo nenápadně šířit mnohé. Jedni hlásali, že na výsledný počin prakticky neexistuje žádný obecný náhled. Jiní zase, že to jindy téměř bezchybný Horáček, zřejmě opravdu mírně přepískl s délkou a celkovým "počtem" myšlenek a témat. Co sepsaná recenze na Kudykam, to naprosto jiný pohled na věc. Vypovídá to o mnohém. Jak o tom, že Horáček vytvořil zajisté nezvykle mnohovrstvé dílo, tak i o tom, že bude přijatelné a pochopitelné jen pro menší procento diváků.
Tříhodinový opus pojednávající o celém životě a jeho smyslu, to je Kudykam. Nejedná se o muzikál ani o klasické divadelní melodrama. Sám Horáček pro své dítko vymyslel zcela nový název, lyrikál, a vnukl mu jasnou a v budoucnu snad hojně používanou definici:
lyrikál, -u, m, syntetický divadelní útvar vycházející z textu vytvořeného se záměrem zhudebnění ve formě písní
Horáčkovi se tedy opravdu podařilo vytvořit nový žánr uměleckého díla, už teď je ovšem jasné, že se v něm v dohledné době nebude pohybovat přílišné množství umělců. Bylo by potěšující vidět, že se lyrikál v českých (či klidně jiných) končinách opravdu uchytil jako nová obnoš divadelního představení, tato možnost ale, přiznejme si, není dosti pravděpodobná. Vytvořit poutavý "produkt" s délkou těch nejrozmáchlejších filmů či divadelních her kompletně ve verších, z nichž je bezmála jedna polovina navíc přetvořena do formy písní, a neztratit přitom pojem o tom, zda je dílo schopno plynule fungovat a zároveň nenudit diváka, si žádá, bez jakékoliv nadsázky, značný kus profesní geniality. Tu autor Kudykama bezpochyb má. Přesně 2009 dokonale fungujících veršů, perfektní písně a divadelní scenérie, tomu všemu kralující mnohovrstvý příběh, jenž ovšem napovrch působí značně jednoduchým dojmem.
Martin, žijící v jednom z pokojů Penzionu Svět (který je, jak už jeho název ostatně napovídá, metaforou na svět opravdový), si začíná uvědomovat čím dál tím více narůstající pocit nekonečného stereotypu. Ten ho donutí uvažovat nad tím, "kudy" a "kam" by se měl z pátého suterénu, který obýva, Penzionem Svět vydat, přičemž mu na mysli navíc vyvstane myšlenka na jeho strýce-poutníka, kterému se, dle pověstí, podařilo dostat až do přízemí. Při vyřknutí klíčových příslovcí se mu ovšem, ač nevědomky, podaří přivolat imaginárního (ne však pro příběh, jenž může být ostatně celý kompletně chápán jako imaginární) "spoluhráče" Kudykama, jehož cílem je pomoci Martinovi v jeho hledání "smyslu života". V řeči děje je to pak hledání cest do vyšších pater penzionu, čehož se snaží Kudykam docílit pomocí různých setkání s různými lidmi, ať už v Penzionu Svět či mimo něj.
Tou zásadní myšlenkou díla nepopiratelně je, že každý z nás má v sobě takového menšího Kudykama, optimistického a pedantského pomocníka (neboli, jak sám Kudykam říká, spoluhráče), který by měl daného člověka vždy povzbuzovat a dodávat mu sílu pokračovat "dál". Sám Vojtěch Dyk svou postavu charakterizoval jednoduchým dialogem mezi obyčejným mužem a jeho Kudykamem:
Muž: "Ty vole, to stojí za hovno!"
Kudykam: "Ne, nestojí!"
Absurdní, ovšem trefný popis. Dalo by se vlastně říci, že veškeré charaktery se dají shrnout takto jednoduchým příkladem či klidně i jediným slovem, přesto že jsou ve svém jádru mnohem komplikovanější a mnohovrstvější. Je navíc zajímavé sledovat, jak jednotlivé postavy dostávají s jiným hereckým provedením mnohdy úplně jiný rozměr. Dokonce i samotný Kudykam je v podání Vojty Dyka více přízemní a "realističtější", než například v případě maďara Csongora Kassaie. Je to pak už čistě subjektivní záležitost, zda se danému divákovi více líbí ten či onen projev, nelze ovšem pochybovat o tom, že jsou všechny tři herecké varianty Kudykama naprosto fenomenální. To stejné ostatně platí i o mnoha dalších rolích, jsou zde ale i některé případy, ve kterých jeden herec svou charakterností přebíjí veškeré své ostatní alternace. Zářným příkladem jest strhující Jan Sklenář v roli Štamgasta, muže, který si stejně jako Martin začne uvědomovat prázdnotu svého dosavadního života a rozhodne se, stejně jako on, putovat do vyšších pater penzionu. Zajímavým prvkem jeho příběhu je obzvláště prvotní uvedení "figurky do hry" za pomoci, v tomto kontextu více než trefné písně "Smích z vedlejšího pokoje".
Komu ta stěna skrývá tvář?
Je to mág? Básník? Velrybář?
Rozhodně ten, kdo nechce klid.
Ten, kterým vždycky chtěl jsem být.
Je pravdou, že Sklenářův Štamgast je jen jedna z mnoha postav, které se příběhem mihnou, s výše zmiňovaným Strýcem ale vytváří v konfrontaci s Martinovou cestou úchvatné srovnání, které samo o sobě tvoří jedno z nejzásadnějších témat celého představení. Je otázkou, kdo ze dvou uvedených skončí svou životní cestu lépe, v tom se ovšem skrývá další přednost Kudykama; a to, že je vše na divákovi. To divák si zvolí, kdo ušel větší kus cesty, zda-li to byl Strýc nebo Štamgast. Sám si může odpovědět na otázku, jestli je Martinovo závěrečné východisko dostačující.
A v tom je právě ono kouzlo celé téhle nádherné scenérie. Divák může brát Kudykama jako tříhodinovou prezentaci těch nejlepších písní "Háček" ověnčenou o dechberoucí kulisy, kostýmy a choreografii. Může ho vnímat jako filozofický počin těžící ze slovní geniality Michala Horáčka. Nebo, a to spíše, ho může vnímat jako obojí, filozofický útvar těžící z výborných textů (z velké části) již dříve vytvořených brilantních písní H&H, přičemž celé tohle představení může, jednoduše řečeno, fungovat i jako takový naprosto nekomorní koncert. Jenž doslova vyzývá k opětovanému zhlédnutí. Ať už s jakýmkoliv hereckým ansáblem. Protože, jak by sám Kudykam řekl… Tante cose da veder.
Tante cose da veder - je tolik věcí k vidění
Už chodím světem tolik let
a přesto dál se divím síle,
jež nutí včely dělat med
a sněhy barví sněhobíle.
Tu sílu věčně cítím v týle
jak z nebe namířený kvér.
A říkám: Díky, to je milé.
Ach, tante cose da veder‘.
Sepsáno na základě návštěvy Státní opery, přečtení kompletního scénáře a zhlédnutí hodinového dokumentu o vzniku představení, včetně několika dalších video materiálů.
Foto: Daniela Dostálková, Jiří Šindelář
Speciální poděkování patří Róze Šmausové, bez které by tento text pravděpodobně v takovéto formě nikdy nevznikl.
Publikoval
Nevyplácí se bezmezně věřit. Akční spása s názvem Crank mi svého času vyrazila dech a když se blížilo její pokračování, věřil jsem duu Taylor/Neveldine i přes zavánějící trailery. Vystřízlivění přišlo záhy a naděje v Gamera, další titul od stejných tvůrců, pomalu začala ochabovat. Se zámořskými recenzemi pak padly poslední naděje, které "dorazily" i tuzemské ohlasy. "Gamer je ještě horší než pokračování Cranku" hlásaly. Nedbal jsem na nadšené výkřiky kolegy Chlupise, který se jako jeden z mála postavil na oslavující stranu, a na premiéru Gamera jsem pro jistotu vynechal. Asi jsem zkrátka nechtěl zažít to zklamání v plné míře. Dost času uplynulo a já v sobě nalezl konečně sílu se postavit titulu čelem, bude to taková hrůza jak všichni hlásali?
Publikoval
Publikoval
